V novostavbách může být míra použití vápna nulová, u starších rekonstruovaných domů, pokud netrpí vlhkostí zdola, také, ovšem v případě starých chalup (včetně historických památek) často bez hydroizolací, je vápno často nezbytné. A nejen vápenné nátěry, ale i vápenné omítky a štuky. Prostě platí, že staré domy, kde bylo vápno používáno tradičně i sto let a více, snesou tuto medicínu i dnes.
A proč medicínu? Vápenné nátěry se používaly i z hygienických důvodů. A nejen v domech, v místnostech uvnitř, ale všude, na fasádách, v chlévech, maštalích, stájích atd. Dokonce i staré roubenky se zevnitř natíraly vápnem, tedy jejich dřevěné povrchy. Co se týká vápenných omítek ve starých chalupách, naši předci byli zvyklí omítky ze zdiva vlhnoucího od země v přízemí vždy po čase oklepat a nanést nové.
Nová směs písku, hašeného vápna a vody (dnes se prodává především suchý vápenný hydrát) zmírnila potíže s vlhkostí, zasolením a plísněmi. A nějakou dobu to vždy vydrželo. Neznali injektáže, natavitelné hydrolizolační asfaltové pásy, stěrkové či PVC hydroizolace a jiné sofistikovanější stavební výrobky a postupy. A vlastně jde dodnes ve starých chalupách o nejjednodušší postup.
Interiér staré chalupy. Hašené vápno, tento tradiční materiál se používal k nátěrům a v maltových a omítkových směsích. Dříve si přitom lidé sami takzvaně „hasili“ vodou drcené vápno. Z chemického hlediska je hašené vápno hydroxid vápenatý (dříve se říkalo hydrát vápenatý). Velice důležitý byl při hašení správný poměr vody. Když jí totiž bylo mnoho, vápno se utopilo, když málo, vápno se spálilo.
Při reakci páleného vápna s vodou vznikalo velké množství tepla, což byl právě důkaz správného hašení. Bylo navíc třeba si chránit nejen oči, ale vůbec pokožku celého těla. Hašení se muselo provádět v malé vrstvě (takzvaném plochém karbu), proto se kopaly plošně poměrně velké vápenné jámy, kde se pak vápno uchovávalo roky, samozřejmě shora zakryté a nějak izolované. Nesmělo zmrznout, jelikož by tak ztratilo svou plasticitu. Pokud by se pak z přemrzlého vápna připravila omítka, na stěnu by nechytla. Třeba v sudech se vápno hasit nesmělo, protože by hrozila při reakci vápna s vodou exploze. Po vyhašení se vápno nechávalo uložené (nejčastěji rovnou v zakryté vápenné jámě, případně v sudech) alespoň 1 rok, aby vyzrálo. Teprve takový materiál byl opravdu kvalitní.
Vápno se však dnes již v domácích podmínkách nehasí. Pro přípravu vápenných omítek a malt si kupujeme sypký a velmi prašný vápenný hydrát, pro výmalbu se prodává vápenný nátěr, což je vlastně dnes již opět vápenný hydrát smísený s vodou. Je jí však jen málo, je třeba vodu ještě přidávat. Pokud kupujeme suchý vápenný hydrát, doporučuje se několik dní před použitím smísit s dostatečným množstvím vody a nechat být. Může ještě obsahovat určité množství páleného vápna, jehož reakce s vodou není při omítání žádoucí.
Tradiční hašené vápno se dnes nejčastěji používá jako nátěrová či stavební hmota při ochraně a obnově vzácných historických památek. A to nejčastěji na vsích, ale týká se to obecně různých typů objektů včetně hradů a zámků. Dokonce ještě zbyly nějaké vápenky, kde se dá hašené vápno koupit, ale je jich již pomálu. Jinak je samozřejmě lepší, tedy rychlejší a praktičtější, ale i vhodnější, použít moderní stavební směsi. Ty se pouze mísí s vodou v potřebném poměru.
Vápno má jako tradiční nátěrový materiál mnoho negativních vlastností. A právě ty zmírnil až vývoj dispergovaného vápenného hydrátu. U vápenného hydrátu se výrazně zvýší měrný povrch a spolu s ním chemicko-fyzikální aktivita materiálu. Vápenný nátěr má pak dobrou přídržnost a můžeme i přimýchávat barvivo, čili tvořit barevné odstíny. A barva pak není při venkovním použití z povrchů tolik vyplavována.
Tradiční vápenné nátěry nebyly dostatečně pevné a též méně odolávaly klimatickým vlivům. Jejich životnost byla proto vždy pouze omezená. A třeba venkovní nátěry se obnovovaly téměř každý rok, protože vápenný povrch silně křídoval, odíral se a šupinatěl. A to vše se dělo kvůli vlhkosti. Navíc bývala velmi častá i nesprávná aplikace na suchý podklad.
Přesto však vápno dosud dosahuje u starších objektů zvláštní estetiky a navíc se i výborně snáší s historickými stavebními substancemi. Vápenný nátěr je jedinou existující opravdu minerální nátěrovou hmotou přírodního původu. Problematické je ale značné hutnění nánosu při vícenásobném nátěru. A to byl problém, který bylo třeba řešit spolu s potřebou zvýšení pojivosti nátěru a také snížení jeho nasákavosti. Nejprve se do vápenného nátěru přidávala fermež (lněný olej, říkalo se mu vápenné líčko nebo kasein). Dnes se to řeší takzvaným dispergovaným vápenným nátěrem. Hmota se vyrábí rozmělněním částeček vápna pomocí rotace ozubeného kotouče v suspenzi vápenného hydrátu. Zvětšuje se tím vnitřní povrch dispergovaného vápna a narůstá tak rychlost jeho karbonizace. Vápno se dispergováním aktivuje.
V současnosti se navíc vápenné nátěry modifikují akrylátovou disperzí (organickými pojivy) v poměru menším než 2%. Dosáhne se tak stálosti barev včetně barvy bílé, tedy přirozené barvy vápna. Natíranou plochu je třeba důkladně očistit a provlhčit, aby proběhla požadovaná reakce. Nátěr se pak provádí opakovaně, dokonce až 5 a 6 krát, a to vždy po zaschnutí toho předchozího. Začínáme hodně řídkých roztokem, až ten další může být hustší, ale ne moc. Příliš silná vrstva by praskala.
Hydroxid vápenatý reaguje při zasychání vápenného nátěru se vzdušným oxidem uhličitým, načež se tvoří uhličitan vápenatý. A ten je pojivem. Na hladké povrchy se vápenný nátěr dosud nanáší malířskými štětkami, v případě velice hrubých povrchů (třeba ostrých omítek) se dříve používala košťata. Dělalo se to tak, že se o hůl koštěte kleplo, aby z něj vápenné mléko odstříklo na zeď.
Vápenný nátěr nanášíme zásadně na vlhký podklad. U suchého podkladu by hlavně za slunného počasí vůbec nedošlo k reakci. Vápno by jen uschlo a pak takzvaně „spráškovalo“ (ze stěny by spadalo v podobě prášku). A jak to poznáme? Dříve se používaly přísady snadno dostupných pigmentů, nejzajímavější z nich byly zemité odstíny, železitá žluť a další. Problém byl, že kvůli omezené pojivé síle vápna většina pigmentu z nátěru takzvaně „krvácela“, čímž se znečišťovaly níže položené plochy a natírané plochy rychle ztrácely svou kvalitu.
Anorganické chemické sloučeniny, známé jako hydroxidy, mají mnoho různých aplikací v průmyslu a v každodenním životě. Jedním z nejznámějších hydroxidů je bílé hašené vápno. Termín „hašené vápno“ znamená hydroxid vápenatý (Ca(OH)2). Co bychom měli vědět o struktuře hašeného vápna? Hydroxid vápenatý má formu pevné látky. Je to žíravý, hořlavý, bílý (nebo bílo-béžový) prášek s krystalickou strukturou. Je mírně rozpustný ve vodě, ale zároveň je hygroskopický, což znamená, že absorbuje vodu z prostředí. Hašené vápno jako hydroxid podléhá iontové disociaci, reaguje s kyselinami a způsobuje korozi kovů. Jako každá silná báze, mrtvé vápno dráždí lidské tělo. Vdechování jeho par způsobuje dýchací potíže. Ca(OH)2 poškozuje kůži a oči.
Jak můžeme vyrobit hašené vápno? Oxid vápenatý (pálené vápno) stačí uhasit vodou. Chemickou reakci lze označit následovně: CaO + H2O = Ca(OH)2. Kombinace vody a hašeného vápna je nejjednodušší a nejoblíbenější způsob výroby hydroxidu vápenatého. Je to osvědčená technika používaná průmyslovými závody po celém světě. Samotné hašení lze provést dvěma způsoby. V DIY projektech nebo na stavbách využívají tzv. mokré slaking. Je to velmi jednoduché a vyžaduje, abychom spojili větší množství vody s práškem vápníku (pro získání roztoku).
Profesionální výroba hašeného vápna se provádí s minimálním množstvím vody. Hašené vápno má mnoho aplikací. Používají ho například výrobci stavební chemie. Hydroxid vápenatý je přísadou do zdicích a nátěrových malt. V energetice se sorbent Ca(OH)2 používá v zařízeních na odsíření spalin. Jedná se o systémy a zařízení, které snižují množství jedovatých oxidů síry vznikajících v různých výrobních a průmyslových procesech. Antibakteriální, dezinfekční a odkyselující vlastnosti hašeného vápna se využívají také v čistírnách vod a odpadních vod. Hydroxid vápenatý je vynikající při neutralizaci chemických a biologických sedimentů tvořených odpadními vodami.
Hašené vápno ve formě vápna je také užitečné při výrobě cukru. Průmyslníci jej přidávají do řepné šťávy, aby odstranili kontaminanty a bakterie. Zubaři a endodontisté také rozpoznali potenciál, který poskytuje hydroxid vápenatý. Používá se jako přísada například do cementů a výplní zubních kavit. Hydroxid vápenatý je dokonalou látkou pro použití, když chceme inhibovat růst bakterií. Jedná se o vysoce kvalitní složku, která snižuje riziko zánětů v dutině ústní.
Po stovky let bylo hašené vápno v domácnostech využíváno různými způsoby. Materiál se dříve používal především pro bělení stěn a stropů v domech, zemljankách, sklepech nebo hospodářských budovách (jako jsou stodoly, stáje apod.). Vápno způsobilo, že dřevěné konstrukční prvky déle odolávaly hmyzu a plísním. Jeho jasná barva navíc rozzáří interiéry a dodá jim elegantní vzhled. Zahradní nadšenci používají tuto levnou a účinnou formulaci k ochraně svých stromů a odkyselení jejich záhonů s ovocem a zeleninou.
Hydroxid vápenatý se dnes používá také ve vnitropodnikových úpravnách vody. Závody jsou napojeny přímo na vodovodní řád. Hašené vápno je bezpochyby jednou z nejstarších a nejzajímavějších chemických sloučenin, které lidstvo zná. Vápník patří mezi kovy alkalických zemin. Lze jej nalézt v sádrovce, mramoru a křídě.
Co dalšího bychom měli vědět o vlastnostech a aplikacích hydroxidů? Další zajímavé informace najdete v dalších příspěvcích na našem blogu. Nehašené vápno (oxid vápenatý) je surovina, která při hašení reaguje s vodou a vytváří hašené vápno (hydroxid vápenatý) při současném uvolňování tepla. Reakce mezi nehašeným vápnem (CaO) a vodou je exotermická a uvolňuje teplo, protože oxid vápenatý se přeměňuje na hydroxid vápenatý.
V průmyslovém prostředí působí hašené vápno jako činidlo pro kontrolu pH, neutralizaci kyselých prostředí a jako zdroj vápníku v chemických reakcích. Hašené vápno je mírně rozpustné ve vodě kvůli omezené rozpustnosti hydroxidu vápenatého. Hašené vápno stabilizuje půdu tím, že reaguje s jílovými minerály, čímž snižuje plasticitu, zlepšuje pevnost díky pucolánovým reakcím s jílem a zvyšuje odolnost proti vlhkosti.
Tradiční uleželé přírodní vápno je vhodné na bílení a na vapenné malty/omítky. Zvláště je doporučováno pro restaurovaní památek. Hašení za mokra z kusového vápna. Hustota vápna velmi vysoká, jen trochu vody na hladině. V ceně je uvedeno, že cena za kg je bez nádoby. Výše uvedené vlastnosti naše vápno předurčují k bílení jak vnitřních tak venkovních omítek. Je nejobvyklejším druhem vápna. Jedná se o hydroxid vápenatý s chemickým vzorcem Ca(OH)2. Je to bezbarvá krystalická látka nebo bílý prášek. Vyrábí se z oxidu vápenatého (CaO) směšováním s vodou - tento exotermický proces se nazývá hašení vápna. Je to druh vápna používaného pro výrobu vápenné malty.
Hydraulicita je schopnost vápna tvrdnout bez přístupu vzduchu (i pod vodou). Hydraulicé vápno se vyrábí žíháním vápence obsahujícího jíl. Vápník v peci reaguje s nerosty obsaženými v jílu a tvoří křemičitany, které umožňují, aby vápno tvrdlo bez přítomnosti vzduchu. Hydraulické vápno se používá v případech, kdy je potřeba rychlejší počáteční tvrdnutí, než umožňuje běžné vápno, v náročnějších podmínkách (klidně i pod vodou).
Různé kapitolky z praxe ukazují, že dnešní vápno není jako to staré. Dá se dnes vyrobit vápno postaru v domácích podmínkách? Můžeme se vrátit k produkci kvalitního měkce páleného vápna přímo na stavbě? Cílem řemeslného vzdělávacího programu určeného pro zájemce z řad veřejnosti bylo vlastnoručně si vyzkoušet výrobu stavebního vzdušného měkce páleného vápna tradičním způsobem a osvětlit celý vápenný cyklus pálení a hašení a to od samého počátku: těžby vápence v kamenolomu pomocí ručních nástrojů, stavbu malé vápenné pece předindustriálního typu, výpal, hašení i zásady skladování a zrání takto vyrobeného vzdušného vápna v jámě až po přípravu a použití vápenné malty přímo na stavbě.
To vše pod vedením odborného týmu složeného z kameníka Milana Kostě a archeologů Petra Holuba a Petra Kose. Majitelé historického pivovaru na Třebíčsku - manželé Procházkovi, kteří sami jsou absolventi kurzu řemeslné obnovy pořádaného NPÚ, koupili tento rozlehlý objekt, nechali jej prohlásit za památku a postupně jej svépomocí rekonstruují. V areálu bude třeba obnovit rozsáhlé plochy jádrových omítek a právě proto se rozhodli postavit si vlastní vápenku za pomoci odborníků technologů a archeologů z NPÚ a ARÚ Brno a pod jejich metodickým vedením.
Vápenku stavěnou pro opakovaný výpal a nejen jako jednorázový archeologický experiment. Cílem dílny je tedy prakticky ověřit, zda se produkce vlastního vápna s použitím suroviny z místních zdrojů majitelům vlastně dlouhodobě ekonomicky vyplatí. Pro těžbu suroviny jsme zvolili místní nedaleký lom v Nové Vsi, kde se podle tradice vápenec na výrobu vápna těžil, vlastně ložisko nejblíže situované obnovovanému objektu. Vzorky vápence z jednotlivých etáží lomu byly podrobeny detailní laboratorní analýze, aby mohl být celý experiment vědecky zdokumentován.
Ukázalo se, že čistší vápence s obsahem až 93 % uhličitanu vápenatého, které jsou vhodné pro výrobu vzdušného vápna, se nachází zejména v nižších partiích lomu. Z takového vápence je možné vypálit vápno, které je možné po vyhašení ve vodě nechat zrát a skladovat přímo v zemi a je výborné na jemné omítkářské a štukatérské práce. To co naši předci intuitivně věděli, musíme mnohdy pracně objevovat pomocí soudobých vědeckých metod.
Na místě stavby pece jsme nejprve roztřídili natěžený kámen podle velikosti: hrubší kámen přijde dovnitř pece, z větších klínů vyzdíme klenbu, kterou zpevníme drobnými klínky. Samotnou pec stavíme ve formě polokruhové stavby v šachtě zahloubené dva metry do země, plášť pece je vyzdíván z místního kamene vždycky na jíl nikdy na maltu. Klenba, která během výpalu prohoří, je zděna už z vápence. Jílem se vymazává vnitřek pece - kychta - a tato vymázávka se po výpalu obnovuje a opravuje. Pec má dva otvory, přičemž horní slouží k přikládání až metr dlouhými poleny a spodní k přívodu vzduchu a vyhrabávání popela. Po zapálení musíme oheň neustále udržovat a může to trvat i dva dny.
Pec roztápíme zvolna, aby se vsádka i pec vysušily a nedošlo k poškození pláště. Přikládáme kvalitním vysoce výhřevným dřevem (směs smrk, habr, buk) až po zhruba patnácti hodinách prostoupí vrcholek pece plameny a v této chvíli dochází k samotnému procesu kalcinace vsády - teplota v peci vystoupá v této fázi až max. na 1200 °C. Dopal probíhá dalších asi šest hodin při snížené teplotě 900-1050 °C, kdy přikládáme menšími kusy dřeva například odřezky. Po dopalu uzavřeme všechny otvory pece, aby nedocházelo k příliš rychlému ochlazení vsázky. Doba chladnutí pece by měla zhruba odpovídat době samotného výpalu.
Rovnici hašení jsme se učili v šesté třídě, ale víme, co to vlastně znamená? Hašení je v podstatě hydratace oxidu vápenatého. A jak to probíhá v reálu? Vybrané kupy vápna přeneseme do kádě (zvané hasnice) a zalijeme je za stálého míchání vodou. Množství vody musí být takové, aby se směs neustále udržovala ve varu, asi 110 stupňů Celsia. Na vyhašení kusového vápna z jednoho výpalu pece (1 metr krychlový vápence) je potřeba cca 3 000 litrů vody a 6 metrů krychlových dřeva.
The idea is that at individual scales the additional load is ignorable, but at mass scraper levels it adds up and makes scraping much more expensive. Ultimately, this is a placeholder solution so that more time can be spent on fingerprinting and identifying headless browsers (EG: via how they do font rendering) so that the challenge proof of work page doesn't need to be presented to users that are much more likely to be legitimate. Please note that Anubis requires the use of modern JavaScript features that plugins like JShelter will disable.
tags: #nehaseneho #vapna #vdechnuti