Spalničky (lat. morbilli, zdrobnělina od morbus; slovensky osýpky, angl. measles) jsou vysoce nakažlivé virové infekční exantémové onemocnění.
Postihuje převážně předškolní děti, nejčastěji na konci zimy a na jaře.
Jejich původcem je Morbillivirus, který má u vnímavých jedinců infekčnost téměř 100 % a je schopen způsobit epidemie.
Jediným přirozeným hostitelem tohoto viru je člověk.
Onemocnění spalničkami probíhá ve 2 fázích.
První fáze má obraz horečnatého onemocnění dýchacích cest s kašlem a zánětem spojivek, v dutině ústní se objevují typické šedavé Koplikovy skvrny.
Druhá fáze je s charakterizována výsevem sytě červeného exantému.
Po celou dobu působí pacient schváceně a velmi nemocně.
Spalničky jsou nebezpečné především svými komplikacemi při sekundárních bakteriálních infekcích.
Celosvětově patří spalničky mezi hlavní příčiny úmrtí v dětském věku, především v nejméně rozvinutých zemích.
Proti spalničkám existuje od 60. let 20. století očkování, které je od roku 1969 součástí povinného očkování v ČR.

V době před zavedením plošného očkování postihovaly spalničky v průběhu dětství téměř každého.
Očkování významně snížilo výskyt spalniček v Evropě, ale přesto zde onemocnění často vypukne, a to díky vysoké infekčnosti.
Dále jedince, u kterých očkování nevedlo k tvorbě protilátek (primární selhání vakcíny) a ty, kteří z důvodů medicínských, náboženských či jiných nebyli očkováni.
Globálně se jedná o jednu z nejčastějších příčin úmrtí dětí, zejména v rozvojových zemích.
Spalničky vs. Obvykle bývá přítomna horečka, konjunktivitida, rýma, kašel, bronchiolitida, slabost, bolest svalů a kloubů, nechutenství a charakteristické Koplikovy skvrny (šedé makuly) na bukálních sliznicích dutiny ústní.
Erytematózní makulopapulární exantém (sytě červený, nepravidelný).
Rozvíjí se 2-4 dny po začátku horeček (tj. cca 14 dní po nákaze) a šíří se od hlavy na tělo po dobu 3-4 dnů (začíná na ušním boltci a na záhlaví, pak přestupuje na obličej, krk a trup, až na dolní končetiny).
Postupně mizí během 3-4 dnů ve stejném pořadí jako se objevil.
Exantém v časné fázi při stisknutí zbělá, později ne.
Trvá celkem 6-8 dní.
Během výsevu přesahují teploty 39 °C a málo reagují na antipyretika.
Trvají respirační příznaky jako rýma a kašel - suchý dráždivý (laryngotracheální).
Infekce se může šířit na dolní cesty dýchací jako spastická bronchitida, bronchiolitida či pneumonie.
Během prodromální i exantémové fáze působí pacient velmi nemocně, je schvácený, často dehydratovaný, apatický, spavý.
K úmrtí dochází především v důsledku sekundárních bakteriálních infekcí.
Post-infekční encefalitida (1 na 1000 až 2000 případů).
Bogaertova subakutní sklerózující panencefalitida (1 na 100 000 případů).

Vzácné, ale fatální degenerativní onemocnění centrálního nervového systému, které se rozvíjí několik let po prodělání spalniček (průměrně po 7 letech).
Přestože spalničky v těhotenství nejsou spojována s rizikem vývojových vad jako zarděnky, jsou rizikové pro možnost potratu, intrauterinní odúmrti plodu a riziko nutnosti indukce porodu před termínem.
Matku ohrožují sekundárními komplikacemi jako např. Akutní erytematózní exantém s horečkou, kterému předcházel kašel, rýma, konjunktivitia a фотофobie.
Detekce RNA viru spalniček pomocí PCR - do 3. až 4. Detekce IgM protilátek u primoinfikovaných je do 3. až 4.
U vakcinovaných je sérologický průkaz obtížný - IgM protilátky se často nevytvoří kvůli rychlému vzestupu preexistujících IgG protilátek.
Detekce antigenu spalničkového viru pomocí přímé imunofluorescence v klinickém vzorku za použití monoklonálních protilátek specifických pro spalničky.
Odběr vzorků pro přímý průkaz infekčního agens by měl být proveden nejpozději do 5. dne (ideálně do 3. dne) od začátku klinické manifestace onemocnění, zejména u vakcinovaných.
Neexistuje specifická antivirová terapie, léčba pouze symptomatická (hydratace, antipyretika).
U hospitalizovaných pacientů je nutná izolace (prevence přenosu kapénkami) do 4. dne po výsevu exantému.
Jedinou účinnou prevencí je očkování.
V ČR je očkování proti spalničkám součástí povinného očkování, Aktuálně se podává vakcína s oslabeným virem spalniček v kombinaci s dalšími 2 nebo 3 viry (virem zarděnek, příušnic, popř. planých neštovic jako MMR či MMRV) mezi 13. a 18. měsícem věku.
Přeočkování k posílení imunity se provádí mezi 5. a 6. rokem věku (podle Vyhlášky 355/2017 Sb. Evropské očkovací programy nyní doporučují 2-dávkové očkovací schéma s první dávkou podanou v průběhu 2. roku života a s druhou dávkou v pozdějším věku (ten se v různých zemích liší).
Kombinované vakcíny (MMR a MMRV) mají stejnou účinnost jako vakcíny podány jednotlivě.
Vakcína proti spalničkám je účinná min. z 95 % a míra sérokonverze se blíží 100 %.
Primární selhání vakcíny (při první dávce) se objevuje asi u 5 % lidí (resp. dětí starších 12 měsíců), ale u 95 % z nich dochází k sérokonverzi při druhé dávce.

V době před zavedením plošného očkování se spalničky vyskytovaly endemicky v Evropě a většinu lidí postihovaly v průběhu dětství.
Onemocnění pravidelně propukalo v intervalech 2-5 let.
Po 20. roce věku už bylo vnímavých jen málo lidí.
V 60. letech 20. století se začalo očkovat proti spalničkám a tím se dramaticky změnila epidemiologie tohoto onemocnění.
Spalničky již ve většině evropských zemích nejsou endemickým onemocněním, ale přesto zde nemoc často propuká při importu viru z oblastí s nízkou imunitou populace, obvykle z jiné Evropské země.
Zvládněte žloutenku: Jak se chránit před nebezpečnou nemocí špinavých rukou
V Evropě jsou od roku 2001 tisíce potvrzených případů spalniček ročně.
Zavedení plošného očkování dětí proti spalničkám vedlo k prodloužení intervalů mezi jednotlivými epidemiemi.
Před zavedením očkování se v České republice vyskytovaly ročně tisíce až desetitisíce případů spalniček.
Pravidelné očkování proti spalničkám bylo zahájeno v roce 1969 a je součástí rutinního očkovacího kalendáře.
Postupně došlo k výraznému snížení výskytu spalniček.
Nicméně v roce 2014 proběhla epidemie v Ústeckém kraji způsobená genotypem B3 importovaným z Indie.
Mezi postiženými dominovaly osoby narozené v letech 1970-1980, očkované jen jednou dávkou vakcíny a s delším odstupem od očkování.
V roce 2017 proběhla epidemie v Moravskoslezském kraji.
Původcem byl genotyp B3 pravděpodobně importovaný z Rumunska.
Mezi nemocnými byly výrazně zastoupeny děti mladší jednoho roku, věková skupina 1-4 roky a dospělí ve věku 35-44 let.
V souvislosti s epidemií také onemocnělo 19 zdravotnických pracovníků.
Alespoň jednou dávkou vakcíny bylo očkováno 58 % nemocných a 40 % nebylo očkováno.
Komplikace byly hlášeny u 22,4 % všech onemocnění, ve skupině očkovaných v 17 % případů a u neočkovaných ve 31 % případů.
Bronchitida nebo pneumonie se vyskytla u cca 12 % očkovaných a 15 % neočkovaných jedinců.
Neurologické komplikace nebyly registrovány.
Klinický stav nemocných se zlepšoval velmi pomalu a špatně reagoval na symptomatickou terapii.
V České republice bylo v roce 2017 hlášeno 146 případů spalniček.
Spalničky splňují kritéria pro možnost eradikace onemocnění.
Nemají zvířecí rezervoár ani rezervoár v prostředí, lze je spolehlivě diagnostikovat, vakcína proti spalničkám je efektivní a bezpečná.
Polyploidie buněk a spalničky: souvislosti a implikace
Většina eukaryotických buněk je diploidní, to znamená, že obsahují genetickou informaci ve dvou sadách chromozomů.
Přesto se vyskytují polyploidní buňky i celé organismy, které mají tři, čtyři i více identických sad chromozomů.

Polyploidie se běžně vyskytuje u rostlin a hub, ale najdou se i u obojživelníků a ryb.
U savců se polyploidie vyskytuje v některých orgánech a tkáních a bývá výsledkem regulovaného vývojového programu.
Jaké výhody polyploidie pro buňku a organismus přináší, není zcela jasné - i když si koupím stejné noviny desetkrát, nových informací se nedoberu.
Zatím se zdá, že hlavní jsou důvody energetické - téměř všechny polyploidní buňky jsou vysoce metabolicky aktivní.

Multiplikace genů - materiál pro evoluci.
Už před téměř 40 lety navrhl Susumu Ohno, že multiplikace genů i větších úseků DNA může být výtečným materiálem pro evoluci.
Tyto cykly polyploidizace vedly často ke vzniku nových vlastností, a tím i nových druhů.
Zaprvé při větším množství DNA vznikne více mutací, zadruhé i při občasných nevhodných mutacích, které funkci daného genu poškozují, mají buňky i nadále k dispozici nepoškozené verze.
V průběhu evoluce se pak tyto organismy zbavily genů nepotřebných a redukovaly genom na rozumnější velikost; prošly procesem rediploidizace.
Co znásobení identické genetické informace udělá s buňkou?
Je skutečně jediným přínosem polyploidizace poskytnutí většího množství materiálu pro evoluci, nebo i některé další vlastnosti polyploidů přispívají k jejich roli v evoluci?
První nápadná vlastnost polyploidních buněk je již zmíněná velikost.

Větší množství DNA jednoznačně znamená větší jádro, větší celou buňku a často i větší organismus.
U rostlin jsou polyploidní organismy mnohem větší než diploidní, a tohoto triku se běžně využívá v šlechtitelství.
A tak v supermarketech kupujeme velké tetraploidní jahody či oktaploidní banány.
U živočichů tento vztah tak jednoznačně nefunguje.
Zřejmě je konečná velikost organismu předem dána a specifická velikost buněk ji výrazně neovlivní.
Tak mají například polyploidní mloci jenom čtyři prsty, protože na končetině předem určené velikosti není pro pět prstů místo, a tetraploidní myši jsou celkem zdravé, ale velmi hloupé a trochu dýchavičné, zřejmě proto, že mají málo neuronů.
Druhá výrazná vlastnost polyploidních buněk je jejich nestabilita.
S dvojnásobným počtem DNA je dvakrát větší pravděpodobnost chyb při kopírování DNA i při buněčném dělení chromozomů.
Přesná měření ukazují, že frekvence chyb je u tetraploidních buněk více než dvakrát zvýšená.

Chromozomy jsou do dceřiných buněk poděleny nepřesně zhruba stokrát častěji než u diploidních buněk a také frekvence spontánních poškození DNA je mnohem vyšší.
To znamená, že polyploidizace genom zcela destabilizuje a pouze výrazné adaptace umožní jeho další propagaci.
S nestabilitou polyploidních buněk také nejspíš souvisí to, že polyploidní buňky mají jiné genetické vlastnosti než buňky s identickým, ale diploidním genomem.
Zatímco diploidní buňky jsou bez některých genů schopny docela dobře přežít, tetraploidní buňky mají mnohem náročnější požadavky.
Příčiny potíží polyploidních buněk zřejmě nejspíš opět souvisejí s jejich velikostí.
Se zdvojnásobením genomu se zdvojnásobí objem buňky.
Povrch buňky či jádra ale neroste lineárně s objemem, a proto se samozřejmě změní poměr objemu a povrchu buňky.
Vzrůstající velikost buňky může také působit potíže pro vnitrobuněčný transport.
Lineární struktury, například mikrotubuly nezbytné pro dělení chromozomů, se také neprodlužují lineárně s objemem.
Některé buněčné struktury, například ribozomy či kinetochory, mají fixní velikost a s větším objemem se nezmění vůbec.
Jen málo rakovinných buněk má diploidní genom.
Buňky s abnormálním počtem chromozomů nalezneme běžně také v zhoubných nádorech.
Přesněji jenom malé procento rakovinných buněk má normální diploidní genom.
Analýza buněk téměř 40 000 různých rakovinových onemocnění ukazuje, že skoro 90 % nádorů a 75 % zhoubných onemocnění krvetvorby má aneuploidní genom.

Normální zdravá lidská buňka obsahuje 22 párů chromozomů a 2 chromozomy pohlavní, celkem 46 kousků.
U rakovinných buněk můžeme najít všechny představitelné varianty - buňky s minimem chromozomů, např. 30 i méně, i buňky v podstatě chromozomy napěchované (např. 220 chromozomů).
Většinou jsou nádory buď téměř diploidní, nebo tetraploidní, tedy mají víceméně 46 nebo 92 chromozomů (plus minus 5).
Všeobecně se předpokládá, že to je v zásadě jenom vedlejší produkt tvorby nádorů, který na vznik a rozvoj rakoviny nemá žádný vliv.
Alternativně je ale možné si představit, že na začátku zhoubného bujení stála chyba při buněčném dělení, která dala vzniknout tetraploidní buňce.
Protože taková tetraploidní buňka vznikla chybou a ne v důsledku regulovaného vývojového programu, není její rozmnožování ukončeno, a většinou se tedy pokusí rozdělit se znovu.
Jak ale víme, tetraploidní buňka je vnitřně nestabilní, a může tedy produkovat dceřiné buňky s podivuhodnými kombinacemi chromozomů.
Zatím nepotvrzeno: tato hypotéza vzniku rakovinných buněk tetraploidizací zdaleka není potvrzena, ale existuje řada zajímavých pozorování, která ji přinejmenším podporují.
Například v mnoha velmi raných stadiích zhoubných nádorů převažují tetraploidní buňky a injekce tetraploidních buněk do myší vede ke vzniku zhoubných nádorů.
zatímco injekce diploidních buněk nezpůsobí nic.
Polyploidní buňky vznikají jako součást programu během vývinu organismu - některé orgány a tkáně totiž polyploidní buňky potřebují pro svou funkci.
Ke vzniku polyploidních buněk dochází většinou během endoreplikace (endomitózy), kdy buňky replikují svou DNA, ale již se nerozdělí.

V některých případech vznikají také polyploidní buňky fúzí buněk diploidních.
Tato fúze bývá často vyvolána virovou infekcí.
Podíl polyploidních buněk se v průběhu života mění.
Například játra savců jsou tvořena u čerstvě narozených jedinců jenom diploidními buňkami, ale v průběhu života podíl tetraploidních a oktaploidních buněk vzrůstá a může dosáhnout až 20 %.
Embryonický trofoblast, který vyživuje rané embryo, je kompletně tetraploidní a megakaryocyty mohou mít až 128 sad chromozomů.
Hlavním znakem těchto buněk je, že se již dále nedělí, nadále existují jenom ve svém polyploidním stavu.
Celé polyploidní organismy vznikají, pokud jsou při oplodnění použity diploidní pohlavní buňky, které vznikly chybou při meióze.
Pokud je např. diploidní vejce oplodněno normální haploidní spermii, vzniklý triploidní jedinec je u mnoha druhů organismů zdravý, ale vždy sterilní.
Pouze tetraploidní organismy vzniklé splynutím dvou diploidních gamet se mohou nadále pohlavně rozmnožovat, a proto jsou v přírodě podstatně častější.
Tolerance k polyploidii je u nižších eukaryot poměrně velká a klesá směrem k obratlovcům.
Eukaryotické organismy jsou většinou diploidní, to znamená, že obsahují genetickou informaci ve dvou sadách chromozomů.
Evoluční teorie nás učí, že jenom to, co je nějakým způsobem výhodné, se může dlouhodobě prosadit.
Přesto se dosud žádné jednoznačné evoluční výhody diploidního genomu nepodařilo nalézt.
Teoreticky by přítomnost dvou kopií každého genu měla jednak maskovat nezádoucí účinky poškozujících mutací a zároveň zajišťovat zvýšený přísun výhodných mutací.
Experimenty testující tyto hypotézy využívají pivní kvasinky, protože mohou přežívat s jednou i více sadami chromozomů.
Žádné velké výhody diploidního genomu se zatím neprokázaly, spíše naopak.
Přesto při dlouhodobých kultivacích haploidních i tetraploidních kvasinek vznikají nakonec diploidní kultury.
Spalničky vyžadují maximální pozornost v rámci veřejného zdravotnictví a očkování zůstává klíčovou prevencí a zásadním nástrojem k eradikaci onemocnění.
