Auto Union Munga: víceúčelový terénní vůz s pohonem všech kol a jeho osudy

Koncem roku 1952 požádala německá vláda německé automobilové výrobce o vývoj lehkého terénního vozu pro Bundeswehr (německou armádu), jako náhradu za vozidla ještě z druhé světové války. Výběrového řízení se účastnily firmy Auto-Union, Borgward a Porsche. V lednu 1955 proběhly srovnávací testy pro armádu. Auto-Union své soupeře (Borgward Goliáš, Porsche typ 597) porazilo. Porsche 597 své vinikající terénní vlastnosti Auto-Union prokázalo hlavně při brodění v 5m dlouhém a 80cm hlubokém kráteru po bombě, ze kterého dokonce několikrát vyprošťovalo konkurenční Porsche. Auto-Union mělo další pozitiva ve velké světlé výšce, nízké hmotnosti, snadno rozložitelné střeše a dostupnosti a zaměnitelnosti náhradních dílů. Díky své konstrukci motor Auto-Union startoval i při teplotách -40 ºC. Objemný chladič vylučoval přehřátí motoru při extrémních podmínkách. Vůz se mohl díky redukci pohybovat rychlostí jen 3 km/hod. a zdolat 60 % stoupání. Rozhodnuto bylo v květnu 1956 - německá vláda objednala u Auto-Union prvních 5000 vozů. Auto-Union připravovala výrobu v Ingolstadtu. Výroba první série byla připravena na 1.9.1956. Od roku 1958 byla do výroby zařazena šestimístná MUNGA 6 a v roce 1962 na prodloužené platformě osmimístná MUNGA 8. Oproti čtyřsedadlové verzi MUNGA 4 měla MUNGA 6 a 8 za předními sedadly po stranách dvě lavice, na kterých se sedělo bokem ke směru jízdy.

Terénní Munga sloužila západoněmeckým vojákům, pohraničníkům, ale i civilistům. Licenčně se vyráběla v Brazílii. Celkem bylo vyrobeno více jak 46.000 vozů vyznačujících se dvoutaktním motorem, stálým pohonem 4×4, čtyřstupňovou převodovkou s redukcí. Dvoutaktní tříválcový motor o objemu 896 ccm a výkonu 38HP/4200ot byl od roku 1958 nahrazen motorem o objemu 974 ccm s výkonem 44HP/4500ot. Později byly dvoutaktní motory nahrazovány čtyřtaktními pohonnými jednotkami, nejčastěji Opel 1,2 a Ford V4 1,5. Název MUNGA dostal vůz v roce 1962. Od roku 1960 se na masku chladiče začal montovat znak Auto-Union - čtyři spojené kruhy.

První prototypy měl hotov Auto Union ještě v září 1953, následovalo testování, dokonce i verzí s hliníkovými a plastovými karoseriemi, nebo odpojitelným zadním pohonem. Výsledkem byly mnohé úpravy. Na IAA 1955 mohla vývojový, právě onen hliníkový vůz poprvé spatřit veřejnost i spolkový ministr hospodářství Ludwig Erhard. Následně se rozběhl kolotoč srovnávacích zkoušek, už přímo zorganizovaný armádou, v Andernachu a Lübecku. Konkurenci zarazil až v říjnu 1958 po testech v Trieru nový ministr obrany Franz Josef Strauss, to měl Borgward připravený i čtyřtaktní Goliath 34. Armáda s novou technikou ovšem beztak dávno jezdila...

Název Munga je vlastně zkratkou z německého „Mehrzweck UNiversal Geländewagen mit Allradantrieb“, tedy „víceúčelový terénní automobil s pohonem všech kol.“ Původně ovšem výrobce používal pojmenování „Geländewagen“, případně ještě s číslem 3=6, „Militärwagen“, zkrácený „M-Wagen“ (Mehrzweck-Wagen), nebo dokonce „Jagdwagen“. Tedy v českém překladu terénní, vojenský, víceúčelový, či lesnický vůz. Definitivní tovární kód F91 jasně říkal, že vychází z osobních DKW. Pod přední kapotou tedy vrčela podélně umístěná kapalinou chlazená tříválcová dvoudobá devítistovka (896 cm3) s výkonem 29 kW (40 k)/4250 min-1. Předsériové zkušební kusy měly lehce slabších 36-38 k. O správný poměr směsi paliva a vzduchu se staral jediný karburátor Zenith 32 NDIX.

Pohon všech kol byl trvalý, ale chyběl mu mezinápravový diferenciál, což vadilo spíše na asfaltu, mimo něj rozhodně nikoliv. Čtyřstupňová převodovka bez synchronizace jedničky a zpátečky spolupracovala se suchou spojkou a přenášela 74 Nm v 3500 otáčkách. Zase pro změnu nepostrádala redukci, jednotlivé rychlosti se však nepůlily samostatnou pákou, nýbrž spínačem (táhlem) na přístrojové desce. V těžkém terénu šlo jet doslova krokem, stálou nejmenší rychlostí chůze, tedy 3 km/h.

Podvozek disponoval přesně dvoumetrovým rozvorem, šlo o klasický obdélníkový žebřinový rám. Ale pozor, s moderními nezávislými závěsy pomocí dvojitých trojúhelníkových ramen doplněných taktéž dvojitými teleskopickými tlumiči. Odpružení ovšem obstarávala ještě příčná listová pera. Téměř všechny jeho zadní i přední díly se daly zaměnit, zde se zásadně projevila vojenská standardizace. Palivová nádrž nebyla nijak předimenzovaná, z 45 l tvořila deset litrů rezerva. Munga si přitom na nezpevněném povrchu nerozpakovala vzít 12 l/100 km benzinu smíchaného s olejem, ten se už nemusel přilévat ručně. Průměrná spotřeba se pohybovala o něco níže: mezi 10,5 a 11 litry. Auta se zvládla rozjet na slušných 95 km/h.

Bubnové brzdy měly průměr 230 mm. Parkovací s pákou klasicky napravo od řidiče působila na buben umístěný před zadním diferenciálem, čímž znehybnila hnací hřídel. Vojenské verze používaly elektrickou soustavu se 24 V, dva dvanáctivoltové akumulátory byly umístěny v motorovém prostoru za agregátem. Civilní a exportní specifikace měly z výroby pouze jedinou se 160W, nebo 300W alternátorem, dvě pak za příplatek.

Na přídi byl dvoutaktní motor s objemem 896 cm3 a výkonem 40 k, přeplňovaný spíše parametry se s lupem vytrácely. Všechny provedení vážila od 1085 do 1315 kg, celková hmotnost se pohybovala mezi 1620 a 1885 kg. Záleželo na tom, zda bylo vozidlo schválené do provozu jako osobní, či nákladní a podle toho se logicky lišilo i užitečné zatížení. Sanitním, policejním a hasičským verzím nechyběly modré majáky a siréna, jakož i další nutná výbava.

Pro vojáky i civilisty: Munga byla široce používána, licenční výroba probíhala v Brazílii. Do civilu zamířila některá vozidla jako DKW Bronco a Candango, zejména do Latinské Ameriky a Afriky. Sériová výbava a různorodé verze umožňovaly dosahovat až 98 km/h na silnicích a zvládat extrémní terén. V polovině 80. let postupně vypadávala z provozu kvůli ubývání náhradních dílů, i přesto zůstávala v paměti jako jedna z nejcharakterističtějších konstrukcí německé automobilové identity.

Vizuální identita a design DKW Munga a Auto Union

V Brazílii licenční výroba u DKW-Vemag trvala jen krátce, pouhých pět let (1958-1963). Candango 2 s pohonem přední nápravy se uplatnil lokálně, ale armáda o off-road zájem měla jen málo. Po vyřazení se Munga dostal do světa sběratelů: v Německu jich přežila zhruba tisícovka, v Itálii kolem 500, v Nizozemsku asi stovka. V Británii a Africe zůstalo po pár desítkách kusů; v některých zemích se jich dodnes objevují restaurátoři a nadšenci.

V období po roce 1968 nahrazovaly Mungu Volkswagen Type 181 a později Iltisy. Původní dvoutaktní motor byl postupně nahrazován čtyřtaktními jednotkami a projekt Europa Jeep zůstal nesplněným snem mezinárodního kolaborativního úsilí. Přesto zůstává Munga ikonou specifické fáze německé automobilové historie a ukazuje, jak se vojenská technika prostupovala do civilního světa a do svědomí sběratelů po celém světě.

Technické souhrnné tabulky

ModelRozměry (mm)MotorPohonVrtání/ZdvihVýkonRychlost
MUNGA 4 (F91/4)3435 x 1705 x 1735DV/3-válec 896 cm34x4 trvalý76 x 8240 k (29 kW)95 km/h
MUNGA 6 (F91/6)3830 x 1830 x 1937DV/3-válec 981 cm34x4 trvalý76 x 8244 k (32 kW)90-93 km/h
MUNGA 8 (F91/8)3830 x 1830 x 1937DV/3-válec 981 cm34x4 trvalý76 x 8244 k (32 kW)~ km/h

V současnosti zůstává Munga v paměti jako symbol inženýrství, odolnosti a širokého ekonomického dosahu. Její příběh ukazuje, jak vojenské potřeby vedly k vývoji ambiciózních, multifunkčních vozidel, která překračovala rámec samotného vojenského použití a našla si místo ve světě sběratelů a historických muzeí.

Munga Auto-Union / Candango DKW-Vemag

tags: #munga #4 #rozmer #kol