Štíhlá a „superštíhlá“ vřetena se u nás s různými úspěchy začala pěstovat v sedmdesátých letech a to jen s malou podporou institucí. K dispozici byl často nekvalitní výsadbový materiál II. třídy a nestandard, s kterým by dnes ovocnáři nepracovali. Uplynulo několik desítek let. Dnes vřetena vysazuje kdekdo, nové husté výsadby jsou podporované a pro výsadbu lze zakoupit prvotřídní materiál, ale bohužel zavedený sad skutečných vřeten či kordónů je vidět sporadicky. To, co se u nás nazývá vřeteny, s nimi nemá mnoho společného. Jsou vidět lesy trubek nebo kůlů, které podpírají různé neproniknutelné houštiny, nebo stromy neuvěřitelných tvarů.
Za vřetena jsou považovány volně rostoucí ovocné stěny nebo zákrsky s holými kmeny a větvemi, které se pěstovaly již před čtyřiceti lety. Snad jediná změna k lepšímu je v tom, že se už převážně používají zakrslé podnože. Ale i zakrslé podnože se nedají dogmaticky zúžit jenom na podnož M 9. U některých podmínek jsou zakrslé podnože na škodu.
Štíhlé vřeno je pěstitelský tvar ovocného stromu, který se používá především u jádrovin. Jeho nejdůležitější plodonosnou částí je vlastní osa a krátké větve. (Další větvičky druhého řádu, které vyrůstají z těchto bočních větví se odstraňují během léta na patku.) Osa stromu je ukončena vrcholovým pupenem, který má pro pravidelný růst mladého stromu velký význam. Osa stromu musí být obrostlá především plodonosným dřevem a vodorovnými nebo téměř vodorovnými větvemi, které nesmí být při vzdálenosti mezi stromy v řadě jeden metr, delší než padesát centimetrů.
Odtud název tvaru - vřeteno. Asi od poloviny výšky stromu jsou boční větve již docela krátké. Pod vrcholem jsou jenom plodonoše. Dosažení takového tvaru je velmi jednoduché. Nesmí ovšem chybět základní znalosti a praktické zkušenosti. Každý ovocnář by měl mít v sobě především přirozený cit, získaný skutečným zájmem o svůj obor a chuť neustále něco zlepšovat.
Pro výsadbu můžeme použít jednoleté nebo dvouleté štěpovance s obrostem. Nejlepší je jednoletý a dvouletý tzv. „knippbaum“, který má již vodorovné větve s plodonoši. Po celou dobu bujného růstu se snažíme hlavně, o to, abychom udrželi rovný růst terminálu a souměrnost celého stromu. V horní polovině stromku, kde není dřevo ještě vyzrálé a je měkké, zaštipujeme boční větévky, neboť terminál se může pod náporem větru do olistění ohnout!
Využíváme apikální dominance, při níž vrcholový pupen sám řídí stejnoměrný růst stromu. Když strom doroste do požadované výšky asi dvou a půl metru, je několik možností, jak pokračovat. Buď během vegetace rašící výhon několikrát zaštipujeme, nebo jej necháme dál růst a později ho seřízneme zpětně na nejvhodnější boční větvičku v požadované výšce. Případně můžeme v této výšce terminál v létě několikrát jemně nalomit a tím vytvarovat, do plynulého ohnutí. Ponecháváme pravidelně rostoucí spodní vodorovné větévky a plodonosný obrost. V horní polovině vřeten ponecháváme jenom zredukované množství obrostu.
Výhony odstraňujeme na patku. Teprve když i horní část dostatečně zesílí, můžeme ponechávat i krátké boční větvičky. Tím docílíme, že osa stromu sílí a získává kompaktní dominantní tvar, který nepotřebuje žádné berličky jako opěrné kůly nebo drátěnky. V horních místech vřetene ponecháváme jenom omezené množství plodů a i tím zabráníme vychýlení stromu z osy. Když strom dospěje, udržování jeho růstu ponecháme především na léto. Jedná se o odstraňování nahodilých svislých nebo ohnutých výhonů. Ponecháváme patku nebo plodonoš. V horní části stromu je můžeme odstraňovat celé léto, ve spodní části raději až v druhé polovině srpna. Na jaře pouze redukujeme nadbytečné množství plodonosných větévek a pupenů, čímž snižujeme nebo úplně odstraňujeme probírku plodů.
Ve tvaru štíhlého i superštíhlého vřetene, ale i ve tvaru kordonu se dají pěstovat i odrůdy jako 'Rubín', 'Rubinola' nebo 'Jonagold' na vzdálenost jednoho metru i méně od sebe, aniž by zahušťovaly a vyholovaly. U některých odrůd, například u 'Rubínu', se plodonosný obrost vytváří zpětně. Ponecháme v tomto případě i poněkud delší výhony a postupně je zkracujeme později, při vytvoření alespoň jednoho plodonoše. Ve špatných půdách se dá štíhlé vřeteno a podobné tvary pěstovat i na středně rostoucích podnožích a v nejhorších půdách dokonce na semenáčích kulturních odrůd.
Nejhorší pro celý život stromu je, když předčasně seřízneme terminál a několik přerostlých bujných výhonů metlovitého růstu, které vyrostou na jeho místě, vyvážeme. Spustíme tím mechanismus nadměrně bujného růstu, který získá trvalou, špatně odstranitelnou převahu nad plodností. Následkem nedostatku světla snižujeme plodnost, narůstají malé plody na dlouhých větvích. Plodonoše se vytvářejí především na koncích těchto větví a nikoliv od středu stromu. U některých odrůd je pak osa naprosto bez nich a větve vyholují.
Ty, které zprvu vyvazujeme ze svislé polohy do vodorovné, se pod tíhou ovoce na jejich koncích ohnou a musí se vyvazovat z opačného důvodu, aby se neohýbaly. Práce přibývá... To s tím nejnižším patrem je nejdůležitější informace! Opravdu pozor na to. Co nevyroste v prvních třech až čtyřech letech už nikdy nedostanete. Je to problém i u zababčených stromků...
Jabloně doporučujeme řezat hlavně v předjaří (zimní řez). Význam a zásady použití letního řezu připomeneme samostatně v květnu. Štíhlé vřeteno na slabě rostoucí podnoži (M 9, J-TE-E, J-TE-F, J-TE-G nebo M 27) vyžaduje nezbytně oporu po celou dobu životnosti výsadby (15 až 18 let).
Opěrná konstrukce sestává buď z dřevěných, dobře impregnovaných kůlů, vsazených do půdy jednotlivě ke každému stromku, anebo z drátěnky (betonové sloupky alespoň se třemi dráty nad sebou v odstupu 0,6 - 1,2 a 1,8 m). Ke kůlu nebo k drátům se vyvazuje střední osa, která je nosným prvkem plodných částí. Při výsadbě dvouletých stromků se v prvním roce obvykle zkracuje střední výhon ve výšce 0,9 až 1,2 m (0,4 m nad nejvyšším rozvětvením).
V zavlažovaných sadech zkrátíme jen příliš dlouhé postranní výhony, kratší necháváme bez zásahu. Ostatní výhony vyvážeme do mírně podvodorovné polohy. Jednoleté štěpovance (očkovance) zkracujeme zjara ve výšce 0,8 až 0,9 m. Předčasný obrost odstraníme do výšky budoucího kmínku (0,5 až 0,6 m). Dále odřezáváme konkurenční a vzpřímené, v ostrém úhlu rostoucí výhony.
Ve druhém roce po výsadbě zkracujeme terminální výhon přibližně o jednu třetinu tak, aby převyšoval úroveň postranních výhonů, které se zpravidla již neřežou, zvláště pokud byly vyvázány. Konkurenční výhony buď zcela odřízneme, anebo vyvážeme. Obecně platí, že čím mají výhony a větve více skloněnou polohu směrem horizontálním, tím zpravidla ubývá vegetativní růst a vytvářejí se větší předpoklady pro plodnost.
Další tvarování se řídí nutností potlačovat přirozenou dominanci (převahu) vrcholu, s podpořením růstu ve spodní části koruny. Toho dosáhneme sesazením terminálu na nejbližší konkurenční výhon, který vyvážeme ke kůlu nebo k drátu, přičemž prodlužuje kmen (hlavní osu). Obvykle jej nezkracujeme. Má-li délku 0,6 až 0,9 m, můžeme jej vyhnout již v srpnu do vodorovné polohy a v dalším roce po narašení pupenů v letorosty o délce asi 0,1 m (v červnu) jej vrátíme zpět do svislé polohy.
Štíhlé vřeteno jako tvar s vysokým specifickým (měrným) výnosem, to znamená výnosem na jednotku objemu koruny nebo jednotku plochy příčného průřezu kmene, a malou potřebou řezu i v době plodnosti nemá na rozdíl od klasických tvarů stabilní nosné větve. Plodné dřevo postupně obnovujeme tak, že odplozené, většinou převislé větve zkrátíme na vhodný pokračující výhon, nebo je zcela odřízneme. Začínáme s řezem nejsilnějších větví, během jednoho roku však by to neměly být více než dvě až tři větve. Odstraňujeme nebo sesazujeme (zkracujeme) i silně rostoucí větve ve vrchní části a také ty, které sahají až k zemi.
