Český jazyk, který Češi hovorově nazývají Čeština, prošel postupným vývojem a kontinuálním měněním až do svého současného tvaru. Český jazyk je součástí slovanských jazyků a patří do západní větve baltského-slovanského jazykového okruhu, jenž zahrnuje i slovenštinu, polštinu a další jazyky. Těmto příbuzným jazykům velká část slov i některé rysy výslovnosti ukazují společný původ v prajazyce praslovanštině.
Kořeny a starší období
Počátek ustavování českého jazyka jako samostatné jednotky bývá kladen na konec prvního tisíciletí n. l. V dané době se psalo nejprve latinkou, ale již v 13. století vznikají první digrafy a trigrafy - dvoj a trojici písmen vyjadřujících zvuky nemající latinskou ekvivalentu. Příkladem je š, tedy dnešní š, psané dříve jako „ss“. Nejstarší písemný důkaz představuje Litoměřická oltářní desková kapitulula s dvoukaznými větami psanými česky.
Ve 14. století se veškerá literatura začala psát česky a čeština postupně proniká i do administrativních dokumentů. Digrafy „ye“, „rz“, „zz“, „ss“ zůstávají v užívání, a přitom písmena „i“ a „y“ jsou považována za zaměnitelná. Tehdy byl vztah mezi mluvou a písmem značně rozporuplný: mluvený jazyk obsahoval prvky, které ve psané podobě chyběly.
Jan Hus a reformy jazyka
Na popud Jana Husa, kazatele, rektora Pražské univerzity, byla zahájena reforma českého jazyka. Byl tehdy použit první diakritický systém - čárka, háček a kroužek - pro úpravu psané řeči a její srozumitelnost. Dlouhé hlásky se zapisovaly čárkou a kroužkem, zatímco kombinace souvislových souhlásek byla nahrazena háčkem. Zůstala jen jedna digrafie pro označení písmene „ch“.
Středověk k ranému novověku a tisk
Po vynálezu knižního tisku došlo k významnému ovlivnění české ortografie, zejména vlivem Jednoty bratrské. Tezemi se rozvíjela interpunkce - tečka, dvojtečka, vykřičník, otazník. Morfologicky se začalo rozlišovat mezi živým a neživým mužským přídavným jménem vyskytujícím se v češtině. Následovalo vydání učebnice Benedikta z Nedožer a spol. „Grammaticae Bohemicae…“ (1603) a pokus J. Blahoslava zformulovat první systematickou českou gramatiku (1571). Tato doba přinesla širší používání tisku a postupné utváření standardizované spisovné češtiny.
Období úpadku a obnova jazyka
Po ztrátě samostatnosti v důsledku připojení Bohemie k Habsburkům se čeština ocitla pod tlakem němčiny, která se stala oficiálním státním jazykem. Němectví proniklo do kultury a semknitost jazyka se ztenčila. Obnova češtiny nastala s nástupem národního obrození a klíčovými postavami se staly Josef Jungmann, Božena Němcová, Jan Evangelista Purkyně a další; cílem bylo rozšířit slovník a očistit češtinu od germanismů. Josef Dobrovský sehrál významnou roli v kodifikaci - sepsal řadu náčrtů a rozdělil slovesné třídy.
Ve 20. století získala čeština oficiální status a byla ustanovena jako jazyk státu Česká republika. Během trvání 19. století a počátku 20. století vznikají kořeny pro moderní český lexikon a gramatiku; Jungmannův pětidílný slovník a encyklopedie z 60. let přispívají k šíření standardu. Po druhé světové válce a během normalizace se pokračovalo v rozvoji a standardizaci jazyka, která vyústila do současné podoby s důrazem na jednotný spisovný tvar a výuku cizích vlivů.
Současný stav a fonologie
Standardní čeština obsahuje deset základních samohláskových fonémů, tři diftongy a 25 souhlásek, rozdělených do kategorií tvrdých, neutrálních a měkkých. V češtině se mohou vyskytovat složité souhláskové šrouby a některá slova mohou postrádat vokály. Zvláštností české fonetiky je hlásek ř̌ (Ř, R s diakritikou) - rašící alveolární neznělý tríl, který bývá někdy považován za unikátní český jev a je zobrazen napsáním „ř“. Dlouhé a krátké samohlásky mohou být fonologicky rozlišeny a dalším typem odlišnosti jsou tři diftongy: /ou/, /au/ a /ɛu/.[40][44]
Slovenská čeština si udržuje bohatou kapitolu v gramatikách a morfologii, kde podstatná jména, adjektiva a zájmena mají skloňování do sedmi pádů, včetně rodu, čísla a tempa. Slovní pořádek je volný, ale často se používá k vyjádření tématu a fokusu. Základní větná stavba bývá substantivem, slovesem a objektem, avšak čeština je známá svojí flexibilitou a schopností využívat změnu slovosledu pro vyjádření srovnávání či nového obsahu. Slovesná časová schémata zahrnují dokonavé a nedokonavé vidy, budoucnost se vytváří pomocí tvaru být a infinitivu nedokonavého slovesa. Právě tyto systémy dělají z češtiny bohatý a složitý jazyk s bohatou konjugací a skloňováním.
V každé větě se čeština ve shodě s podstatnými jmény a přídavnými jmény skloňuje podle pádů a rodů a ve větách bývá přítomné ztvárnění s různými postaveními slov. Příklady ukazují vzorovou složitost: adjetiva se shodují s rodem podstatného jména; třídí se i zájmena a číslovky podle rodu a pádu. Dlouhé i krátké tvary slovesných tvarů umožňují časové a způsobové odlišnosti, zatímco dokonavost a nedokonavost určují aspekt slovesa. Třídění hesel a tvarů podle rodu, čísla a pádu je jedním z nejcharakterističtějších rysů češtiny.
Intonace a tónování v češtině bývají ploché a mluvení mohou působit klidně a vyrovnaně, ale v některých kontextech se může projevit jistý vzestup či pokles. Typické zůstává, že akustické projevování slovního stresu se řídí zvláštní trajektorií akustických kvalit během slovního stresu. Když se podíváme na detaily, akustika češtiny vyzdvihuje poststresovou vlivu a typy jádra tónů: klesající závěrečný tón, stoupající závěrečný tón a nekončící tón. V běžném spontánním projevu bývá intonace poměrně plochá, což může působit dojmem nezájmu.
Současná čeština a její úroveň
Aktuálně existují úrovně obecné češtiny, které odpovídají evropskému systému CEFR (A1 až C2). Obecná čeština slouží k běžné komunikaci a pro cizince existují úrovně k jejím zvládnutí. České jazyky, standardní čeština a regionální variety spolu s Common Czech - mluvnina Prahy - tvoří široké spektrum, které odráží jazykovou plasticitu a kontinuitu vývoje.
Vizuální a multimediální doplnění

How to Pronounce Difficult Czech Sounds (Ř, Č, Š & more) | Super Easy Czech 55
Tabulka: základní rysy české fonologie
| Kategorie | Popis |
|---|---|
| Vokály | 10 základních samohlásek, 3 diftongy, 5 krátkých a 5 dlouhých samohlásek, žádná redukce sykavkami |
| Souhlásky | 26 fonémů, rozšířené realizace v různých kontextech, bohatý systém regrese voicing assimilation |
| Specifický foném | ř - raised alveolar non-sonorant trill, jedinečný pro češtinu |
| Dálkové zvláštnosti | Klasické pády pro skloňování, tvarování podle rodu, čísla a pádu |
Klíčové milníky v kodifikaci a vývoji
- End of the 1st millennium - počátek standardizace češtiny jako samostatného jazyka.
- 13. století - první digrafy a trigrafy; začíná práce s diakritikou Jana Husa.
- 16. století - reformy jazyka, používání diakritiky, vznik standardizace v důsledku reformy.
- 19. století - Národní obrození; Jungmann a spol. navrhují pevnou standardizaci a lexikografii.
- 1920 - čeština získává oficiální status.
- Poslední desetiletí - modernizace a adaptace vlivů cizího jazyka, hlavně angličtiny; Common Czech a obecná čeština jako hlavní výukové formy pro cizince.